Rachel Brewer, 44 let, žije v Coloradu a pracuje jako dětská lékařka. Společně se svým manželem JP, pracující jako doktor na pohotovosti, vychovávají tři dcery Sydney (13), Ellie (12) a Charley (10).
Mezi běháním z práce do školy a zvládáním všech mimoškolních aktivit s děvčaty, si vždy najde čas na svoji největší vášeň – běhání. Pravidelně se účastní závodů na 100 mil (160km).
S Rachel se známe zhruba šest let. Přijela jsem do USA, abych se připojila k její rodině jako au pair. Strávila jsem dva roky v její domácnosti, pozorovala, učila se a sledovala, jak věci fungují. Hodně jsme si povídaly o životě v USA, v Česku a často jsme obě země srovnávaly. Vždy mě fascinoval její perfect time management, a jak díky němu jde zvládat (pro mě) do té doby nezvladatelné.
Originální "raw" verze v angličtině.
... z toho vznikla volně přeložená verze v češtině. 👇🏻
Stát se doktorem v USA
Kdy jsi si uvědomila, že chceš být doktorka?
Neměla jsem žádný „aha moment,“ kdy bych si uvědomila, že chci být doktorkou. Můj táta je doktor, takže jsem vyrůstala obklopená medicínou. Bylo to spíš něco známého – něco, čím bych jako mohla být. Ale do vysoké jsem vůbec neměla jasno.
Promovala jsem o semestr dříve a pracovala jako dobrovolník na bezplatné klinice v South Bend v Indianě. Tato zkušenost mi potvrdila, že medicína je pro mě správná cesta. Ale byla to dlouhá cesta, než jsem si potvrdila, že to chci dělat.
Jaké bylo tvoje vysněné povolání?
Můj největší sen byl stát se sportovní novinářkou.
Kdyby ses mě zeptala, když mi bylo 12, je to určitě moje první odpověď. Byla jsem úplně posedlá sportem, statistikami a baseballem. Předtím, než byl internet a telefony, jsem sedávala u jídelního stolu a četla noviny. Prohlížela si baseballové statistiky. Upřímně, když se na to dívám zpětně, byla jsem trochu zvláštní děvče. 🙂
Ale stala ses lékařkou…
Jak důležité je zapojení se do nějakého sportu, když se chceš dostat na univerzitu?
Sport není tím nejdůležitějším faktorem. Důležité je ukázat, že se dokážeš věnovat nějaké aktivitě – ať už je to sport, hudba, divadlo, tanec nebo cokoliv jiného.
Když univerzity hodnotí uchazeče, hledají důkazy, že si dokážeš stanovit cíle a dosáhnout jich. Nejen ve škole, ale právě i v tvém volném čase. Musíš ukázat, že se dokážeš zavázat k něčemu smysluplnému. Věnovat se něčemu, co vyžaduje úsilí a vytrvalost.
Ovlivňuje to, čemu se věnuješ (sport, hudba .. ), na jakou univerzitu jdeš?
Myslím, že ano i ne. Určité zájmy tě nasměrují na konkrétní univerzity.
Jsem z trojčat a moje dvě sestry šly na vysokou, studovat hudbu.
Jedna šla na Northwestern v Chicagu a druhá na Oberlin v Ohiu. Obě to jsou velmi dobré hudební školy, a jednoduše to ovlivnilo jejich volbu, kam jít studovat. Já jsem hodně sportovala, tak jsem se rozhodla pro Notre Dame v Indianě. Je to univerzita známá jak svými sporty, tak vysokou úrovní výuky, proto pro mě byla vhodná volba.
Zrovna Indiana, kde toho moc není … 🙂
Notre Dame je hodně známá univerzita. Když jsem ji navštívil jako maturant na střední, okouzlila mě. Kampus má jedinečný vzhled a atmosféru, se kterou se lidé snadno propojí. Když jsem tam byla, říkala jsem si: „Tohle je to místo, kam chci jít.“ A když se pro něco rozhodnu, i dnes, držím se toho a dotáhnu to do konce.
Ačkoliv jsem se narodila v Coloradu, vyrůstala jsem v Kansas City, takže pro mě Středozápad nebyl úplně neznámý. Ale, už bych v Indianě znovu žít nechtěla. 😀
Kolik stojí stát se doktorem?
Stojí to hodně peněz, s velkým rozptylem v nákladech, a taky to stojí hodně úsilí.
Prvně to úsilí: musíš absolvovat 4 roky vysoké školy (college), poté následují 4 roky studia na lékařské fakultě (Medical School) a poté tě čeká rezidenční program (Residency program). Ten může trvat 3-7 let, podle specializace.
Během rezidenčního programu sice už něco vyděláváš, ale v poměru s odpracovanými hodinami je to minimální mzda, kolem $50K – 70K za rok.
Náklady na vysokou školu a lékařskou fakultu se výrazně liší podle toho, zda studuješ na veřejné nebo soukromé škole.
Zda dostaneš finanční injekci nebo stipendium.
Někteří absolvují bez velkých dluhů, a jiní si odnášejí i 300 tisíc dolarů dluh. (v přepočtu zhruba 6.5 milionů korun)
Já jsem měla štěstí, že jsem mohla studovat na veřejné lékařské fakultě ve státě, kde jsem vyrůstala, což mi výrazně snížilo náklady.
Můj manžel JP studoval na soukromé lékařské fakultě v Ohiu a odešel s dluhem téměř 200 tisíc dolarů. Trvalo nám skoro 10 let, než jsme to společně úplně splatili.
Někteří lidé splácejí své půjčky ještě téměř 20 let poté. Finanční zátěž je ohromná a dlouho trvající. To si hodně lidé neuvědomuje.
Docela šílené, začínat život s takovým dluhem …
To teda je. Mám spolužáky z fakulty, kteří promovali se mnou v roce 2006 … teď je rok 2024 a oni stále splácí své studentské půjčky. Skoro 20 let v dluhu.
No, ale všichni víme (se domníváme), kolik hodně peněz vyděláváte …
Jasně, jenže já jsem neměla reálnou práci do mých 31 let.
Celý proces vzdělání a tréninku zabere úplně celou dvacítku. Pokud jdeš hned všechno – ze střední na vysokou, pak na lékařskou, a rovnou rezidenční program, bude ti něco přes třicet, když “vyjdeš”. I pak záleží na specializaci…
Když jsme se s JP poznali, oba jsme byli v rezidenčním programu. Během této doby dostáváš jen velmi nízký plat, a to jsme pracovali fakt hodně. A byli jsme dost na mizině. JP měl své první auto, staré, ošoupané, které sotva jezdilo. A když mě požádal o ruku, nemohl si dovolit ani prsten. Trvalo mu dlouho, než na něj našetřil.
Takže je to jiné, než si lidé představují. Doktoři sice nakonec vydělávají pěkné peníze, ale trvá roky, než se tam dostaneme.
Více na téma zdravotnictví najdete níže v předpolední sekci rozhovoru Rozdíly mezi USA a ČR.
Běhání a závody na 100 mil
Kdy jsi začala běhat?
Svůj první maraton jsem běžela, když mi bylo 20 let. Vtipné je, že před prvním maratonem jsem nikdy neuběhla více jak pět mil! Dojela na kole na start, zaběhla maraton, pomyslela si: „hmm, super“, a pak jsem zase jela na kole domů.
Kdy jsi běžela svůj první závod na 100 mil?
Svůj první 50 mil závod jsem běžela v roce 2017, a hned následující rok, v roce 2018, jsem zvládla svůj první závod na 100 mil. Byl to velký skok. Běhat takové dlouhé vzdálenosti je více o mentální síle, jako o fyzické kondici.
Jak tě vůbec napadlo se něčeho takového účastnit?
Byl to postupný vývoj — začala jsem maratony, např. několikrát jsem běžela maraton v Bostonu. Pak jsem se zapojila do triatlonů, kde se plave, jezdí na kole a běhá. Později jsem se začala účastnit závodů Ironman.
Kolem 26. let, když jsem se přestěhovala do Tennessee kvůli rezidenčnímu programu, jsem se začala zajímat o delší běžecké závody. Svůj první ultra-maraton jsem absolvovala, když mi bylo 27 let – první 50milový závod.
Takže proces a progres …
Ano. Plus věci v životě se mění – vdala jsem se, měla děti a nějakou dobu neběhala, protože, no … výchova dětí stojí hodně energie.
Myslím, že být těhotná, mít děti a starat se o ně je jako trénink na ultra-maraton. Je to stejný princip: jsi vzhůru celou noc, jsi neustále na nohou a musíš pokračovat, i když jsi úplně vyčerpaná. V jistém smyslu je to perfektní příprava na vytrvalostní závody! 🙂
To je vtipné přirovnání, děti a ultra-maraton.
Mít děti je obrovská výhoda, pokud jde o ultra-maratony. Ten typ únavy, který zažíváš jako rodič, zvláště při péči o miminko, je až nápadně podobný tomu, co cítíš během ultra-maratonu. Je to ta vyčerpávající únava až do morku kostí, kdy musíš pokračovat, ať se děje cokoliv. Je to stejná mentální i fyzická vytrvalost. Dokonce bych řekla, že je to úplně to samé!
Co je důležité pro ultra-běžce?
Zůstat v přítomném okamžiku. Nemůžeš začít závod na 100 mil a říct si: „Achjo, mám za sebou teprve dvě míle.“
Pokud to uděláš, ztratíš soustředění a motivaci. Místo toho musíš postupovat okamžik po okamžiku, krok za krokem. Jde o to, rozdělit závod na zvládnutelné části a zůstat přítomná. Právě tato mentální disciplína tě dovede až do cíle.
Jak se člověk cítí během takového závodu?
Nikdy se necítí dobře po celou dobu závodu. Protože .. to je nemožné. Musíš pochopit, že budeš cítit bolest, a místo abys s ní bojovala, tak ji nějak přijmeš. Řekneš si: tohle je to, na co jsem se přihlásila, tohle jsem chtěla.
Když tu výzvu přijmeš a zůstaneš v přítomném okamžiku, najednou je tu cílová čára.
Na jedné straně máš pocit, že jsi prožila celý život, ale na druhou stranu to uteče strašně rychle. Ten zážitek je neuvěřitelný. Je to analogie života – procházíš zkouškami a těžkostmi, ale zároveň zažíváš okamžiky radosti. Výšky a pády jsou zesílené, a právě to tomu dává smysl.
To zní … moc zajímavě.
A vrátila bych se k analogii s tím, mít dítě. Devět měsíců se připravuješ, projdeš tím intenzivním a obtížným procesem, a pak, v jednom okamžiku, držíš své dítě v náruči. Zapomeneš na všechnu tu bolest, která byla součástí.
No, a pak jednoho dne, do toho jdeš znovu.
Běh 100 mil je úplně stejný – je to těžké, je to bolestivé, ale rozhodně to stojí za to.
Jaký je tvůj cílový čas na 100 mil?
Každý 100 mílový závod je jiný. Například závod jako Leadville je ve vysoké nadmořské výšce a je tam hodně stoupání, takže je pomalejší a můj cílový čas tam je obvykle kolem 23 až 24 hodin. Pokud běžím rovnějších 100 mil, můj cílový čas může být blíže 17. nebo 18. hodinám.
Pamatuji si, když jsi mi poprvé řekla o běhu na 100 mil, a já se zeptala: „Kolik dní to trvá?“ A ty ses na mě jen nechápavě podívala …
Když říkám „běhání,“ myslím tím, že se posouváš dopředu. V určitých momentech je to spíš rychlá chůze, a často jde jen o to, aby ses pohybovala kupředu – jeden krok za druhým po dobu 24 hodin.
A během závodu na 100 mil moc neodpočíváš. Protože pokud se zastavíš, je to v podstatě konec závodu – je neuvěřitelně těžké dostat své tělo zpět do rytmu a znovu ho rozhýbat po odpočinku. Takže překonáváš únavu, i když je to naprosto vyčerpávající.
Jak vůbec vypadá závod z pohledu běžce?
V těchto delších závodech má každý závod pomocné stanice. V průměru narazíš na stanici každých sedm až deset mil.
Tam si můžeš doplnit energii a osvěžit se. Obvykle mají jídlo a vodu a také je to místo, kde tě může potkat tvůj tým.
JP mě často potkává na stanicích s čistým oblečením nebo jídlem, o kterém ví, že ho budu v určitých momentech závodu potřebovat. Zastavíš se, doplníš si jídlo do batohu, naplníš láhev s vodou – a to všechno se děje současně – a zase běžíš.
Jak se připravuješ na takový závod? Jak vypadá příprava měsíc nebo dva předem?
Můj tréninkový plán obvykle trvá tři až čtyři měsíce. Sice cvičím každý den, ale když se připravuji na delší závod, soustředím se na postupné budování své vytrvalosti. Začnu zařazovat delší běhy jednou nebo dvakrát do týdne.
Moje filozofie je připravit tělo na „čas na nohou.“ To znamená trénovat ho, aby zůstalo aktivní a vzhůru po dlouhou dobu, například potřebných 24 hodin.
To neznamená, že dělám 24. hodinové běhy během tréninku. Ale běžím třeba čtyři hodiny v sobotu, pak tři hodiny v neděli. Tato struktura běhů za sebou simuluje běhání na unavených nohách, což je pro ultra-závody velmi důležité.
Jedna hlavní věc, na co se soustředit?
Naučit se překonávat únavu. Musíš pochopit, jak pokračovat dál, i když se tvé tělo cítí vyčerpané. Musíš vědět, jak běžet, když jsi unavená, jinak nikdy závod nedokončíš.
Jak vidíš propojení mezi fyzickým a duševním zdravím? A proč si tohle vlastně děláš? 🙂
Dobrá otázka – proč si způsobuji tohle utrpení, že? 🙂
Takhle: celý život jsem se věnovala sportu a vždy mi to přinášelo pozitiva. Pohyb mi dává endorfiny, díky němu se mé tělo cítí dobře a zlepšuje můj pohled na svět. Být aktivní pro mě vždy byl způsob, jak zůstat v rovnováze a nohama na zemi.
Kromě fyzických benefitů mi to dalo něco mnohem cennějšího: komunitu. Vybudovala jsem si díky běhání okruhy přátel – lidi, se kterými mám hluboké pouto – a tyhle vztahy jsou pro mě opravdu výjimečné.
Nejlepší rozhovory a nejterapeutičtější chvíle zažívám během běhů s přáteli. Běháme a přitom mluvíme o všem – o rodičovství, našich dětech, výzvách … Právě dnes ráno jsem běžela s kamarádkou a vedly jsme jeden z těch rozhovorů o životě a rodině, po kterých se cítíš lehčí a propojenější.
Je to jako terapie, ale místo toho, abych seděla na gauči, se hýbu a běžím míle. Cílová čára je jen bonus. Ale být venku – na stezce nebo v horách – je něco, bez čeho si svůj život nedokážu představit. To mě drží v pohybu, fyzicky i duševně.
Úplně mám chuť začít běhat. Měla bys chodit na školy a takhle přednášet.
HAHA, miluju. Naprosto rozumím.
Práce, děti, domácnost
Jak jsi zmínila, jsi jednou z trojčat, plus máš ještě starší sestru. Jaké to bylo vyrůstat s tolika sestrami?
Cítím se speciálně, když řekám, že jsem z trojčat. Lidi bývají samé “wow”. 🙂
Ale bylo to náročné. Musíš bojovat o pozornost, když máš tolik sourozenců, obzvlášť sester, že? To přirozeně vytvořilo prostředí plné soutěživosti – ne nutně o pozornost, ale o uznání. Bylo to v nás zakořeněné, nebylo to něco, co bychom si otevřeně uvědomovaly. Ale celou dobu jsme přirozeně soutěžily o prostor a o uznání.
Také jsme tak byly vychovány. Moji rodiče na nás měli vysoké nároky. I kdybych byla jedináček, očekávali by ode mě hodně. Vždycky tu tedy byla snaha splnit očekávání. Ale ta soutěživost, i když byla náročná, mě formovala do podoby, kým jsem dnes.
Jsi pracující lékařka a vychováváš tři děti s nabitým programem. Jak zvládáš domácnost? Jak se z toho nezbláznit?
Měli jsme tři děti velmi rychle po sobě – takže v jednu chvíli jsme měli tři děti mladší tří let.
To bylo najednou hodně chaosu. Upřímně, topili jsme se. 🙂 Oba jsme pracovali na plný úvazek a téměř jsme se nevídali. Každá životní etapa našich dětí přišla s jiným tajemstvím úspěchu.
Jaké je úplně to hlavní tajemství úspěchu?
Hodně lidí, když mají děti, zapomene, kým jsou a jaké jsou jejich vlastní zájmy. To je recept na katastrofu. Musíš si udržet pocit toho, kým jsi a co miluješ dělat. Jinak nepřežiješ ten stres.
Pak je důležitá logistika: dobře si řídit čas, udržovat si přehledný kalendář, rozumět rozvrhu a rozdělit si péči o děti. To jsou věci, které musíš zapisovat a odškrtávat.
Děti, sport a jeho důležitost
Co tvé děti a sport?
Naše děti jsou všechny sportovně založené, každé svým vlastním způsobem.
Prostřední dcera Ellie miluje běhání. Je členkou školního týmu v přespolním běhu a moc ji to baví. Samozřejmě sledovat své dítě, jak dělá něco, co také miluješ, to je ten nejlepší pocit. Nejstarší dcera Sydney hraje lacrosse a nejmladší Charley se věnuje horolezectví. To jsou sporty, se kterými osobně nemám žádné zkušenosti, tak se od nich učím spoustu nových věcí tím, že je sleduji a podporuji.
Myslíš, že by se děti měly do sportu tlačit? A kdy je nejlepší věk začít?
Tohle je moje profesní zaměření, takže jsem do toho hodně zapálená.
Pohyb v mladém věku a zkoušení různých sportů je skvělé pro prevenci zranění a vytvoření základů pro celoživotní fyzické zdraví. Z pohledu duševního zdraví jsou sporty hodně důležité. Ať už jde o individuální nebo týmový sport, účast na sportu děti učí důležité životní dovednosti – jako třeba budování disciplíny. Týmové sporty pomáhají dětem naučit se, jak spolupracovat a komunikovat s ostatními. Z hlediska vývoje je to taky důležité – naučí se používat své tělo zdravým a aktivním způsobem.
Myslím, že je dobré, když se děti začnou věnovat sportu už v raném věku, kolem věku základní školy – tak pět nebo šest let.
Disciplína, komunikace … naprostý základ pro úspěšné jedince.
Další obrovskou výhodou je naučit se čelit obtížím. Když děti sportují, setkávají se s momenty konfliktů a výzev a učí se, jak tyto situace zvládat. Přemýšlej, jak moc je to připravuje na život! Denně je potřeba řešít konflikty v práci, ale ty rané zkušenosti – jako práce v týmu nebo řešení problémů ve fotbale ve 12 letech – pokládají základy. Když je ti 25 a jsi na pracovním trhu, už víš, jak se vypořádat s výzvami a efektivně komunikovat s ostatními.
Začít s jedním sportem, nebo zkusit více sportů?
Rozhodně více sportů. Z profesionálního hlediska nedoporučujeme, aby se děti soustředily na jeden sport po celý rok, protože to může vést ke zraněním a vyhoření. Místo toho by měli děti vyzkoušet více sportů, když jsou mladší, a pak se případně specializovaly na jeden, jakmile budou starší – obvykle po 12. roce věku.
Tímto způsobem si rozvíjejí různé dovednosti a objevují, co je opravdu baví.
Raději budu s dětmi jezdit z aktivity na aktivitu, než aby seděly celý den doma na telefonech. Sport je udržuje aktivní, zapojené a nemají čas na trable.
Rachel Brewer
O rozdílech mezi USA a Českem
S Rachel jsme často řešily témata jako zdravotnictví nebo mateřská. Je seznámená s tím, jak to funguje v Česku, proto jsem nemusela vysvětlovat, stačilo nadhodit téma.
1. Zdravotnictví
Z pohledu lékaře by bylo naprosto super, kdyby zdravotní péče byla zdarma. To, jak děláme rozhodnutí v každodenní praxi, má hodně společného s typem pojištění, které pacient má. Může si dovolit určitou léčbu? Může zaplatit za testy, které doporučujeme? Tyto finanční omezení často ovlivňují kvalitu péče, kterou můžeme poskytnout.
Na druhou stranu, pokud je zdravotní péče zdarma, přístup k určitým testům a zákrokům může být obtížnější, protože omezené zdroje se musí rozdělit mezi větší počet lidí. Proto neexistuje dokonalý systém – je to náročné najít zde rovnováhu.
V Česku si často stěžujeme na čekací doby.
Ono je v pořádku počkat na věci, které nejsou život ohrožující, ne? Dejme tomu, že si přetrhnu vaz v koleni – je vlastně v pořádku počkat dva měsíce, než se to opraví. Neumíráte. Takže taková zpoždění jsou přijatelná.
Bohužel ve Spojených státech placená zdravotní péče často způsobuje, že se lidé cítí velmi důležití. Přijdou za mnou a řeknou: „Chci to teď hned.“ A já jim říkám: „No, tohle není nouzová situace, neumíráte, takže si počkáte pár dní na tento test.“ Není to vždy snadný rozhovor a lidé se rozčilují.
Co považuješ za opravdu úplně největší problém placeného zdravotnictví?
Když jsem musela jít na pohotovost kvůli ledvinovému kameni a měla jsem silné bolesti, váhala jsem. Říkala jsem si: „No, tohle bude stát 500 dolarů. Možná bych mohla vydržet.“ A to je strašlivý způsob myšlení. Neměla bych takto přemýšlet. Pokud mám bolesti, měla bych mít jistotu, že mohu jít na pohotovost a nechat to vyřešit, aniž bych se musela obávat nákladů.
Lidé by neměli volit mezi tím, jestli vyhledají lékařskou péči, nebo budou přemýšlet, jak za ni zaplatí. Je srdcervoucí, když někdo váhá navštívit pohotovost nebo podstoupit nezbytnou léčbu kvůli finančním obavám. Každý by měl mít možnost dostat lékařskou péči, když je nemocný.
V USA si musíte položit otázku: „Mám jít k lékaři? Je to opravdu nezbytné?“ A tak by to nemělo být. Je to šílené, když o tom přemýšlíte, ale to je realita, ve které žijeme.
U pacientů, které vidím já – hlavně dětí – bych si rozhodně přála, aby byla zdravotní péče zdarma. Často se setkávám s dětmi, jejichž rodiče nejsou pojištění, a vzniká problém. Ve Státech většina dětí, jejichž rodiče nemají pojištění, má nárok na vládní programy, což přináší určitou úlevu. Ale to je samostatné a velmi složité téma.
2. Mateřská dovolená
V USA neexistuje žádná jednotná mateřská dovolená. Většina lidí, kteří pracují na plný úvazek si musí našetřit volné dny, aby je mohli využít, když se dítě narodí. V průměru si lidé berou asi šest týdnů volna po porodu. Rozhodně bych preferovala delší mateřskou dovolenou, než jakou jsem zažila – stoprocentně.
Když se mi narodila Ellie, moje druhé dítě, vzala jsem si jen pět týdnů volna, protože jsem se musela vrátit do práce – potřebovali, abych se vrátila. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Vedlo to k mým vlastním zdravotním problémům. Vůbec jsem nespala, a bylo to špatné. Opravdu, velmi špatné.
Jaká je tvoje vysněná verze mateřské?
Myslím, že alespoň rok by byl ideální.
Když se mi narodila Sydney, mohla jsem si vzít šest měsíců volna, protože to bylo mezi dokončením rezidentury a začátkem nové práce. Ten čas jsem si opravdu užila. Měla jsem co dělat, nenudila jsem se a mohla jsem si opravdu užít čas s miminkem. Klidně bych zůstala na mateřské dovolené déle a byla bych naprosto šťastná. Ale alespoň ten rok by byl ideální.
A jak funguje systém jeslí a školek ?
Péče o dítě během prvního roku je extrémně drahá. Pokud máte miminko, platíte hodně peněz za to, aby se o něj někdo jiný staral, zatímco vy pracujete. To je také obrovský problém pro mnohé a celé to nedává moc smysl.
3. Au pair program
Kvůli systému mateřské dovolené je populární mít au pair. Někoho ze zahraničí, kdo bude žít společně s rodinou u nich doma, starat se o chod domácnosti a o děti. Zapojení do programu je možné a legální pouze přes agenturu. Celý proces stojí dost peněz, proto si jej mohou dovolit většinou pouze „lépe“ zaopatřené rodiny.
Je to způsob, jak dlouhodobě pobývat v USA, a také jak získat spoustu času „rozkoukat se“.
Jaké to bylo, mít někoho naprosto cizího, kdo žije ve vašem domě?
Když jsme začínali se zkušeností au pair, rozhodně tam byl zpočátku velký strach. Neznáte toho člověka a máte ho nechat u sebe bydlet a svěřit mu svoje děti? Myslím, že pro mnoho lidí je zastrašující mít někoho, kdo žije v jejich domě. Hodně lidí se té zkušenosti vyhýbá kvůli tomu.
Moje sestra Katie měla au pair několik let před námi, a pamatuji si, jak jsem si říkala: „Co to dělá? „To bych nikdy neudělala. To zní šíleně.“ Potom jsem si uvědomila, že to musím udělat z nutnosti, a řekla jsem si: „Jdeme do toho.“
Jak hodnotíš celou tu zkušenost?
Jakmile uděláte ten krok a opravdu to vyzkoušíte, uvědomíte si, že to může být fantastická zkušenost.
Je nutné pochopit, že au pair je tam, aby pomohla, ale také, aby zažila USA.
Řekla bych, že obě strany musí rozumět tomu, o jaký vztah jde. Důvod, proč byla naše zkušenost s tebou tak úspěšná, byl ten, že jsi odváděla práci přesně podle představ a my jsme ti důvěřovali. Zároveň jsi plně využila příležitosti poznat USA, zapojit se do kulturní výměny a pomoci nám poznat Českou republiku.
To je výhra pro všechny strany. Není to jen o tom, že já ti poskytuji domov. Poskytuji něco tobě, a ty poskytuješ něco mně. Když obě strany tomu rozumí, funguje to nádherně. Stane se z toho skvělý vztah.
Po tobě jsme měli další zkušenost, kde to au pair vnímala ve smyslu, že my poskytujeme domov pro ni, a hotovo.
Měli jste Brazilku, dvě Češky a Němku. Všimla sis nějakých rozdílů mezi národnostmi?
Určitě rozdíly tam jsou, a velké. Ty a Tereza, obě z Česka, jste odváděly fakt skvělou práci. Nemusela jsem vám říkat, co máte dělat – prostě jste to udělaly. Bylo to strašně ulehčující.
Po tobě právě přijela au pair z Německa a ten rozdíl byl okamžitý a velmi zřetelný.
Obecně – teď budu znít trochu necitlivě a budu kategorizovat – ale moje zkušenost, stejně jako zkušenosti mých přátel, je, že au pair ze západní Evropy vnímají ten program spíše jako příležitost, aby se o ně někdo staral, s přístupem k našemu domovu, autu a zážitkům. Přišlo mi, že situace dost zneužívala.
4. Tvrdě pracující Američané a jejich dovolená
Podle mého názoru jsou Američané neuvěřitelně pracovití lidé. Mnoho lidí v Česku, a v Evropě obecně, vidí Ameriku jako místo, kde můžeš mít všechno – zemi příležitostí, kde všichni prosperují a užívají si život naplno. Ale co si často neuvědomují, za jakou cenu, aby tohoto životního stylu dosáhli.
Upřímně, souhlasím s tebou. Realita je taková, že naše kultura je velmi zaměřená na „work, work, work“. Pracuješ celý rok, aby sis pak jednou vzal dva týdny dovolené.
Moment, kolik týdnů dovolené si skutečně bereš?
Když sečtu dny, které si skutečně beru volno, je to asi dva týdny. Mám příležitost vzít si více volna? Rozhodně. Moje smlouva, moje práce mi umožňuje vzít si více dní volna, ale pokud nepracuji, nedostávám zaplaceno. 🙂
Takže si můžeš vzít více jak dva týdny, ale pouze neplacenou? 🙂
Přesně tak. A pro někoho jako já, kdo je přirozeně soutěživý, je to těžké fungovat s pocitem, že nepracuji a nevydělávám žádné peníze. Zní to trochu hloupě, když to řeknu nahlas – ale je to pak taková vnitřní soutěž sama se sebou.
Měla bych si brát více volna. Vím to. Velmi dobře si to uvědomuji. Ale je těžké to udělat, protože když nepracuji, nevydělávám peníze.
Rada na závěr mladšímu já
Jakou radu bys dala svému mladšímu já?
Více bych objevovala. Vyrazila bych za hranice USA. Vždyť je toho tolik, co vidět a zažít. Přála bych si, abych toho využila, ale neudělala jsem to.
Když jsem absolvovala střední školu, měla jsem jasné cíle. Potřebovala jsem jít na vysokou. Nasadila jsem si klapky na oči a v podstatě jsem neviděla svět kolem sebe mimo tento jeden cíl. Kdybych to mohla udělat znovu, řekla bych svému mladšímu já, aby zpomalilo, udělalo si pauzu a využilo čas, který má, než přijde na řadu mít děti a více zodpovědnosti.
To něco, co řeknu svým dětem, až půjdou na vysokou: nespěchejte. Není důvod jít hned z vysoké školy na postgraduální studium nebo hned z vysoké do korporátu. Vezměte si čas a využijte ty roky k tomu, abyste se dozvěděli více o sobě a světě kolem vás.
Jakou knihu bys doporučila nebo která tě nejvíce inspirovala?
Nevím, jestli mám jednu konkrétní knihu. Řekla bych, že moje inspirace pochází spíš z podcastů a poslechu lidí.
Existuje autorka jménem Glennon Doyle. Je to někdo, kdo mi pomohl pochopit, jak přemýšlet mimo svůj box a jak budovat lepší vztahy – s mými dětmi, s mým partnerem a obecně. Byla pro mě velkým přínosem.