Na začátek rovnou hádanka: Když se v Mexiku domluví schůzka na čtyři hodiny odpoledne, v kolik hodin se reálně potkáte?
Život v cizí zemi přináší kulturní odlišnosti. Zvyklosti. A to je většinou obohacující.
Tedy… obohacující do chvíle, než se vás to začne přímo týkat.
Když dva mluví jiným jazykem… a jiným tempem
Do života v Mexiku mi osud (a pár šťastných náhod) přivál slečnu. Říkejme jí Karla. Jednoduše proto, že se tak skutečně jmenuje.
Karla pochází z Mexika, ale našla si českého partnera. Takže se učí česky. Už několik let.
A jaká náhoda! Já se už několik let učím španělsky.
Výměna jazykových znalostí je jackpot – pokud probíhá pravidelně. A pokud se na ni obě strany dostaví.
Domluvily jsme se, že se budeme potkávat několikrát týdně, alespoň na dvě hodiny denně. Přece jen, nebudu v Mexiku navždy, takže není čas ztrácet čas.
Hned jsme si daly první schůzku – následující den ve dvě odpoledne. Pamatuju si to přesně, protože jsem byla zcela nezkušená a přesně ve dvě připravená.
O půl třetí, když nikde nikdo, jsem Karle napsala, jestli je všechno v pořádku.
„Jasně, sedám na kolo a do dvaceti minut jsem u tebe!“
Fajn, říkám si.
Nebudu vás napínat. Přijela ve čtyři.
Dvě hodiny sem, dvě hodiny tam…
Stane se. Říkám si opět nezkušeně.
Druhý den jsme se měly potkat ve čtyři. Můj návrh – třeba jí tenhle čas vyhovuje líp.
Já, stále naivní a nepolíbená mexickou kulturou…
Tentokrát přijela v šest.
Začala jsem v tom cítit určitý vzorec. Domluvíš přesný čas → setkání proběhne o dvě hodiny později.
Odpověď na hádanku z úvodu tedy zní: Dvě hodiny od domluveného času.
Ale! To platí jen za předpokladu, že rytmus je pravidelný.
A jak všichni víme, rytmus může vypadnout, zpomalit… nebo úplně zmizet.
Když hledáte řád, kde žádný není
Pátek, sedm večer. Chystám večeři pro přátele, kteří přijdou na osmou.
V tom se u dveří objeví rozzářená Karla, nadšená na další obohacující konverzaci.
Jistě, že jsem ji nečekala. Kdo by chodil v takový čas bez ohlášení?
A tehdy mi to došlo.
Nemůžu hledat rytmus v mexických vlnách. Musím se jimi prostě nechat unášet.
Jak se smířit s časem, který neexistuje?
Možná si říkáte: „Tak jí prostě napiš, jestli a v kolik dorazí!“
Jistě, že jsem tuhle evropskou metodu zkoušela.
A taky jsem rychle zjistila, že to znamená upnout se na určitou chvíli v čase, jen abych s 99% jistotou zjistila, že to stejně nestihne.
Některé věci je lepší přijmout tak, jak jsou.
Jako třeba že čas má pro různé národy úplně jiný význam.
Může sloužit jen jako orientační bod na časové ose života.
A tak mi pomalu dochází, že mi Karla nepředává jen svůj jazyk.
Předává mi daleko víc.
Možná mi předává úplně nový pohled na svět. Možná mě učí, že ne všechno je třeba mít pod kontrolou. Že někdy je lepší nechat věci plynout.
A možná díky ní čtete tento článek .. protože už před hodinou tady měla být.