O Peru už jste se mohli hodně dozvědět v rozhovoru s Evou Štopplovou, Češkou, která si v hlavním městě Limě buduje svůj život.
Ale co dalšího může být pro evropského turistu opravdu velkým šokem?
Než jsem přiletěla do Peru, Eva mi mezi řečí řekla: „Peru mi přijde jak devadesátky v Česku.“ Myslela tím hlavně to, že je tu ideální doba na investice.
Po pár dnech v zemi jsem ale měla úplně jiný pocit – jako bych se ocitla o několik století zpátky. V pohádkové době, kdy kováři vyráběli pod širým nebem a hrnčíři prodávali své zboží přímo na ulici.
Tenhle pocit mě ale dohnal naplno až v Arequipě.
Když má každá ulice svůj účel
V Peru se moc nevyplatí být zaměstnaný, takže se každý snaží podnikat. Nepředstavujte si velké firmy, spíš malé krámky a improvizované stánky.
Logika podnikání je jednoduchá: nakoupím levněji ve velkém obchodě a prodám dráž tam, kde to lidé potřebují.
Květiny? Kde je po nich největší poptávka? Na hřbitově. Takže si je nakoupím a postavím se s nimi před bránu hřbitova.
A zdravotnické potřeby? Ty nejvíc potřebují nemocní lidé. A kde jich je nejvíc? No přece před nemocnicí.
A pak přijde ten moment, kdy ztuhnete …
V Arequipě vede dlouhá ulice podél nemocnice – ale nenajdete tu jen lékárny. Jsou tu prodejny s kolečkovými křesly, zdravotními pomůckami… a taky s rakvemi.
Ano, přímo před nemocnicí stojí obchody, které prodávají rakve. Nejsou to pohřební ústavy, kam jdete v tichosti vybrat poslední odpočinek pro svého blízkého. Jsou to běžné krámy s výlohou, před kterými sedí prodavač a čeká na zákazníka.
Vidět tuhle scénu bylo jako facka.
Moje první myšlenka?
„Bože, ať se nikdy nedostanu do téhle nemocnice.“
Protože víme, jak moc psychika ovlivňuje léčbu. A co si asi tak musí myslet pacient, kterého vezou sanitkou do nemocnice, zatímco se na něj z chodníku usmívá paní z obchodu s rakvemi?
Paní, která nic zlého netuší. Která jen doufá, že dnes dobře prodá – aby mohla doma nakrmit své děti.