„Nic.“
Slovo, ve kterém je toho hodně. Možná vlastně všechno.
Představte si situaci, třeba u vás doma. Čistě náhodná podoba nějakého večera. Nemluvíte spolu. Něco visí ve vzduchu.
Jeden z vás konečně najde odvahu a zeptá se:
„Co se stalo?“
A druhý odpoví: „Nic.“
A ticho pokračuje.
Nadále nic neběží jako normálně. Myslím tak normálně, jako když se zrovna opravdu nic neděje.
A při jednom takovém večeru jsem se zamyslela: co všechno je schované za tím nic?
Neotravuj?
Nechci s tebou mluvit?
Nebo dokonce: nechci s tebou být?
A nebo třeba:
Nechci mluvit s tebou, ale strašně moc bych si přál mluvit s někým… Vypsat se, vyplakat… ze všech těch let nicotného ticha, bolesti, zmatku a smutku.
Možná to nic znamená: Chci s tebou mluvit. Chci tě obejmout. Nechci, abys to se mnou vzdával. Chci, abys tady byl.
Ale pusa nás nepustí.
Srdíčko křičí: Řekni všechno. Svěř se. Udělej něco.
A hlava nám dovolí jen to, co nás nikdy „nezradí“. Nic.
Ale co kdyby místo toho nic zaznělo všechno…?
Co kdyby se všechno najednou řeklo? Vyplavalo ven?
Možná by z toho byla hádka. Možná křik. Slzy.
A možná by se konečně vyčistil vzduch. A dělo by se něco.
Možná bychom konečně pochopili, co si ten druhý nese v sobě. A možná – možná – bychom díky tomu mohli začít fungovat jinak. Třeba i lépe.
Minimálně bychom se zase začali bavit.
Neztráceli bychom to nejcennější, co máme – náš čas – strašně nudným a nic nevypovídajícím nic.
Hodně přemýšlím, proč máme tendenci nazývat věci nic a navzájem se trápit?
Umíte si představit, jak jednoduchý by byl život, kdybychom nic vyměnili za:
„Hele, cítím se takhle. A když děláš tohle, tak se cítím ještě hůř. Jak to máš ty? Je něco, co nedokážeš říct?“
Tolik možností, co by mohlo následovat.
Tolik, co se s tím dá dělat. Jak se navzájem podržet, porozumět si, dokázat spolu komunikovat.
Jenže my si místo toho život rádi komplikujeme něčím tak bezvýznamným jako je nic.
Kdyby se to opravdu trapné nic aspoň samo vyřešilo …
Jenže místo toho bude někde uvnitř nás hnít o samotě.
A aby úplně nezhnilo, potřebuje se dobíjet na vzduchu.
A tak si najde další příležitost, jak se nadechnout a ukázat, že nic se (ne)děje.
Pokud mi nevěříte, stačí počkat. Nic přijde zase příště. Slibuju.
A pokud naopak svoje nic milujete, je to váš nejlepší přítel, tak nikdy na něj nemluvte.
Nikdy mu neříkejte:
„Hej, o co ti přesně jde?“
Protože by se leklo.
A už by třeba nepřišlo.
Slovo autorky pod čarou:
Tenhle post je úplně o ničem. Uznávám.
Ale i tak, stejně o nic (ne)jde.