Pro každého úplně jinak.
Nebo možná vůbec ne.
Možná jsme si všichni tak moc podobní, že vypadá pro všechny dost podobně.
Velmi často (takhle to přijde mně, ale klidně můžete souhlasit) se štěstí nachází v budoucnosti.
Až vydělám dost peněz… až dokončíme stavbu… až si najdu lepší práci… až najdu svoje místo na zemi… až mě přestanou štvát lidi kolem mě… pak budu šťastná.
Troufám si tvrdit, že tohle považuje za štěstí velká většina z nás.
Štěstí přijde až potom.
Někdy je to něco téměř nedosažitelného – ale hlavně pro nás samotné.
Protože soused má přece velké štěstí, že koupil to auto tak levně.
A sousedka? Ta má fakt velké štěstí, že už je trojnásobná babička.
Tak by mě zajímalo – ví to ten soused?
Uvědomuje si to ta sousedka?
Že mají štěstí?
Jak často si během dne řekneme, že máme štěstí jen proto, že nás dnes nic nebolí?
Kolikrát si uvědomíme, že máme štěstí, protože nemusíme chodit pro vodu dva kilometry?
Abych ale jen tak nefilozofovala nad cizími životy…
Já jsem třeba velmi šťastný člověk.
Ne každej den.
Někdy mám den fakt úplně na hovno. Vztekám se, pláču, cítím zoufalství…
Ale i během těchto dnů si najdu aspoň jednu věc, která mě ten den udělala šťastnou.
Zastavím se – i jen na chviličku – a jsem vděčná.
Dneska jsem třeba byla vděčná za to, že mám tolik peněz, že si mohu dopřát oběd venku na ulici ve stánku. 😅
A nemusela doma vařit.
To považuju za velké štěstí – protože vařit se mi dneska fakt nechtělo.
A taky považuju za velké štěstí nemuset dělat, co nechci.
A vůbec – považuju za velké štěstí, že mám možnost volby.
Uvědomuju si, že ne všichni ji mají.
Takže v tomhle mám fakt štěstí.
A myslím, že mám i velké štěstí v tom, že ho mám teď.
Že na něj nemusím čekat, až se jednou dostaví někdy v budoucnosti.
Protože mám trochu obavy, že pokud si na štěstí neudělám čas dneska, neudělám si ho nikdy.
Protože ta budoucnost – ta vlastně nikdy úplně nepřijde.
Vždycky je tady nakonec jen dneska.
A trochu se bojím, že až vydělám dost peněz, až dokončíme stavbu, až si najdu lepší práci (jestli vůbec někdy najdu), tak už tam to štěstí na mě čekat nebude.
Zase bude někde přede mnou.
Zase bude chtít, abych ho honila. Někde v budoucnosti.
Tak si říkám – možná je to fakt jen volba.
Volba být šťastná.
A já si volím být šťastná.
Protože nenacházím žádný benefit v tom, že budu jen přihlížet, jaké štěstí má soused.