California Dream, na který jsem nebyla připravená

Nebo jako… snila jsem o tom odjakživa.

Představovala jsem si, jaké to asi musí být. Život u oceánu. Každý den po práci se procházet po pláži, sledovat západy slunce, poslouchat vlny, čistit si hlavu a zapomínat na všechny starosti.

Každý den končit naprosto vyzenovaná.

To zní jako sen!

Když jsem se konečně dostala do Ameriky, ačkoliv to bylo Colorado, od kterého jsem neměla vůbec žádná očekávání, věděla jsem jedno.

Jsem svému snu tak blízko, že si ho prostě splním.

Budu žít v Kalifornii.

Byla jsem o tom tak přesvědčená, že jsem během života v Coloradu létala na prodloužené víkendy snad všude možně po Americe.

New York, Chicago, New Orleans, Vegas, roadtrip po Novém Mexiku, roadtrip po Ohiu…

Ale Kalifornie?

Tam jsem neměla potřebu jet ani na víkend.

Tam přece budu bydlet.

Tam budu mít dost času.

Tam budu žít.

Když se blížil konec mého pobytu v Coloradu a já začínala přemýšlet, co dál, vesmír, osud, Bůh (říkejte tomu, jak chcete) se zřejmě rozhodl, že když už jsem tomu svému snu tolik věřila, je načase mi ho splnit.

A tady bych na základě vlastní zkušenosti velmi ráda připomněla jednu věc:

Dávej pozor na to, co si přeješ. Mohlo by se ti to totiž splnit.

Ozvala se mi kamarádka, že teď žije v Kalifornii a že jestli chceme, můžeme přijet. Nějaká práce se pro nás určitě najde.

V tu dobu už jsme na život v Americe byli dva.

Ačkoliv jsme v Česku žili doslova pár kilometrů od sebe, poznali jsme se až ve Státech.

A byl to právě on, kdo mi neustále opakoval:

„Kalifornie se ti nebude líbit.“

Prosím tě.

Jak by se mi asi nemohla líbit?

Vždyť palmy, oceán, teploučko…

Co víc si člověk může přát?

A tak jednoho dne nastal den D.

Sbalili jsme si věci, po střechu naložili naši malou Hondu a vyrazili z Colorada po I70 West, směrem na západ.

Destination: California.


Musím říct, že už samotný příjezd mě mírně zmátl.

Člověk si to totiž představuje trochu jako příjezd do Beverly Hills.

Palmy, krásné domy, upravené ulice a ten dokonalý kalifornský život, který známe z filmů.

Jenomže první kontakt s realitou vypadal trochu jinak.

Všechno bylo takové… Špinavé.

Všude spousta bezdomovců.

Ono se vlastně není čemu divit, že jo. Být bezdomovcem v Kalifornii je z hlediska počasí určitě příjemnější než v promrzlém Chicagu.

Ale tolik?

Tolik lidí bez domova na jednom místě jsem do té doby nikdy neviděla.

A pak jsme dorazili do našeho nového domova.

Všechno bylo takové stísněné.

Uvnitř i venku.

Přece jen, Colorado si člověk zamiluje mimo jiné právě kvůli tomu prostoru. Všechno je tam tak vzdušné. Široké silnice, obrovské pozemky, hory, příroda…

A najednou Kalifornie.

Spousta lidí. Spousta aut. Spousta domů.

A všichni jako by se snažili vměstnat na jedno místo.

Kalifornie je nejlidnatější stát Ameriky. A v té části jižní Kalifornie, kde jsme se ocitli my, jsem měla pocit, že se tam snaží nastěhovat úplně každý.

Každý si tam totiž přijel splnit svůj sen.

Téměř okamžitě mě také překvapilo, kolik lidí kolem nás mluvilo španělsky.

Člověk by si to místy skoro spletl s Mexikem.

Vlastně přesně takhle nějak jsem si tehdy Mexiko představovala.

(Dnes už vím, že Mexiko mě v mnoha ohledech dokázalo překvapit mnohem příjemněji. :-D)

V amerických seriálech vám totiž moc neukazují, jak výrazně je jižní Kalifornie ovlivněná sousedním Mexikem.

Ale dává to smysl. Mexiko je hned za hranicí, klima je podobné a pro spoustu lidí je Amerika příležitostí k lepšímu životu.

Bylo to pro mě další překvapení, ale rozhodně ne něco, co by mi vadilo.

Jen další rozdíl mezi Kalifornií v mojí hlavě a tou skutečnou.

Náš nový domov byl takový ten typický bytový komplex, kterých je jižní Kalifornie plná.

Sousedé měli například lednici venku před vstupními dveřmi, protože dovnitř už se jim jednoduše nevešla.

To asi docela dobře vystihuje, kolik tam bylo místa. (nebo jak početné bývají mexické rodiny?)

Ale lokace – lokace byla vlastně skvělá.

Pouhých 1,6 kilometru od oceánu!

Takže pořád dobrý.

Pořád si tam přece budu moct po práci jezdit čistit hlavu.

A tak jsme se jednoho dne vydali prozkoumat, kde to bude nejlepší.


Vjeli jsme na dálnici.

A Siri nám oznámila:

„Držte se v prvních šesti pruzích rovně.“

ŠESTI PRUZÍCH?!

A že i šest pruhů dokáže být téměř v jakoukoliv denní dobu úplně ucpaných, tomu bych nikdy nevěřila.

Dokud jsem v těch kolonách nezačala stát každý den.

Ale nakonec jsme dorazili do cíle.

K oceánu!

Jupííí.

Sice to na mapě vypadalo o něco blíž, ale není to tak zlý, říkala jsem si.

Teď už jenom zaparkovat.

Jenom.

A tak jsme dalších třicet minut kroužili kolem pláže a hledali jedno jediné volné parkovací místo.

Předháněli se s ostatními auty, kdo bude rychlejší, navzájem si překáželi a doufali, že se někde konečně uvolní nějaké místěčko.

A já?

Místo čisté hlavy a hlubokého dýchání čerstvého oceánského vzduchu, kvůli kterému jsem se na tenhle výlet tolik těšila, jsem cítila, jak ve mně postupně narůstá nervozita. Netrpělivost. Naštvání.

Že tady ztrácíme tolik času.

Že je tady tolik lidí.

Že ani obyčejná návštěva pláže nemůže být jednoduchá.

A hlavně…

Že takhle jsem si to přece vůbec nepředstavovala.

Málo místa a hodně lidí.

Kdykoliv. Kdekoliv.

A to byl teprve začátek.

Mezi vším tím zklamáním jsem si ale začala uvědomovat jednu věc.

Čím vyšší očekávání máme, tím bolestivější může být střet s realitou.

A já měla od Kalifornie očekávání obrovská.

Vždyť jsem si tam nepřijela jenom vyzkoušet život.

Já si tam přijela splnit svůj sen.

Update cookies preferences