(Fotky dělí jeden jediný den. A možná i padesát let rozdílu.)
Luba. Moje nová nejlepší kámoška.
Maká potichu, sama, spolehlivě, nezastaví se, neodmlouvá. Vlastně pořád se ji chce.
Prostě ideální parťák.
Teda… robotická sekačka. Ale to teď není důležité.
Dřív než se Luba mohla chopit svýho rajónu, musela jsem ho připravit.
Trávník jak z katalogu zatím nehrozil – byl spíš prales.
Takže stará dobrá klasika: ručně posekat, shrabat, odvozit. Cca tři tisíce metrů. Ve svahu. V parnu.
Romantická představa „babiččina zahrádka“ se rozplynula asi tak po hodině vytrvalé práce.
A ono té vytrvalé práce bylo potřeba asi 10 hodin. Nakonec rozdělených do dvou dnů.
První den jsem se ještě držela – makala sama, s hlavou plnou siláckých frází typu „když nemáš tým, staň se týmem“.
Druhý den už jsem brečela do hrábě. A povolala pomoc.
Ze zoufalsví jsem přešla do fráze „dejte mi lidi a já to udělám.“
Dorazili: babička, strejda… a starý rodinný přítel.
Pán, co dřel celý život v lese. Nejdřív s koňmi, pak bez koní, ale pořád jako kůň.
A dře dál. Ne proto, že by musel. Ale protože – co jiného by taky dělal?
A tak je z něj pracující důchodce.
A tak jsme se potkali na zahradě.
Já, třicetiletá, s bolavými zády a puchýři všude po té námaze kolečku.
On, pětasedmdesátiletý, s klidem zenového mnicha a fyzičkou, kterou bych chtěla jako bonus ke každým narozeninám. Nestíhám mu. Ani náhodou.
A jak jsem tak hrabala, lapala po dechu a brblala „tohle je naposledy!“ a „jak jste takhle mohli žít celý život?!“, říkala jsem si, jak mu to vlastně šlo úplně přirozeně.
Oni totiž nikdy nepočítali, kolik času tím „ztratí“.
Povídali jsme si.
O počasí – protože když jsi lesák, poznáš přicházející déšť podle nádechu větru.
O stromech – že švestky jsou dobrý nápad.
O včelách – že se občas vyrojí, proč a jak.
A taky o sekačkách.
„Ty vážně chceš tu samosekačku? Vždyť všechna zvířátka v zemi tím pozabíjíš.“
„Ale to snad každá sekačka, ne?“ bráním se.
„No… správně bys měla kosit kosou.“
No tak to díky za tip, příteli. 😅
A tak jsme hrabali a povídali si. Dlooouuho.
Bylo to totiž dlouhé, bylo to náročné ale taky užitečné – pro mě.
Ten den jsem pochopila, co znamená „dělat jen jednu věc“.
Nepřemýšlet u toho nad dalším úkolem. Neposlouchat podcast. Neposílat e-maily mezi dvěma tahy hráběmi.
Jasně, Luba je teď moje spása.
Seká, zatímco já můžu dělat tisíc jiných věcí. Ideálně všechny najednou.
Ale oni – ty dvě generace přede mnou – právě teď dělali jen tu jednu.
Zahradu. A to jim stačilo.
A možná to není o tom, že bych já měla míň času než oni.
Možná jsem se ho jenom dávno odnaučila mít.
Ale ačkoliv to vlastně vlastně velmi zajímavé – být tady a teď, dělat jen jednu věc a dělat ji společně –
tak mi taky došlo, jak zásadní rozdíl je mezi tím přežívat zahradu… a opravdu si ji užívat.
Přesně jako v Maslowově pyramidě – člověk prostě musí nejdřív posekat, aby mohl růst. 😄
A až když má uklizeno, může se pustit do vyšších záměrů.
Takových, ze kterých bude mít radost, ne pouhou starost.
Ale o tom zase příště. 🌱✨