zjistíš, že štěstí čekalo za dveřmi.
Tohle je – aspoň pro mě – jedna z hlavních point knihy Alchymista.
A to vám tady teď neprozrazuju pointu, protože právě Alchymista má těch point několik. Každý si z něj odnese to, co potřebuje.
Tohle jsem si z něj odnesla já.
Ale zpátky k tomu, proč jsou tahle slova tak silná. I tak pravdivá.
Vyrůstala jsem na vesnici. Obklopená přírodou a kopci. A jak jsem rostla, rostla ve mně i touha zažít něco víc než jen „muset chodit“ do lesa na borůvky. (Což jsem tehdy fakt nenáviděla.)
Snila jsem. Toužila.
Třeba po New Yorku. Jak asi vypadá ten moment, kdy vyjdeš na ulici a nejsi nikdy sama? Ten ruch, ti lidé? A přitom máš pořád co dělat! Tolik možností, kam si zajít, co vidět, co ochutnat.
New York byl pro mě symbolem života.
Života, který jsem chtěla žít.
Nechodit po lese a sekat zahradu u baráku.
Já chtěla žít!
A víš co? Já fakt věřím, že když si člověk něco přeje… splní se mu to.
Tady bych ale opravdu chtěla apelovat – dávejte si pozor, co si přejete. Mohlo by se vám to splnit. ☝️
Mně se splnilo.
Velkoměsto.
Nebyl to New York, ale Chicago. A tam jsem prozřela.
Ano, bylo tam všechno to, co jsem si vysnila – ruch, možnosti, davy, zábava.
Ale když se chceš někam dostat, musíš trávit čas v koloně. Hodně svého času. Hledat parkování. A i to parkování tě vyjde na čtyřicet dolarů. A to se ještě nebavíme o tom, co tě stojí samotná zábava.
V Americe se říká:
👉🏼 „Jakmile opustím dům, jsem dvě stě dolarů v mínusu.“
A něco na tom je. 😁
Takže ano – dopřeješ si to. Ale rozhodně ne denně. A vlastně tě to omrzí.
Možná ne hned. Ale i jednou týdně je to najednou moc.
Nechceš trávit život v zácpě. Zvlášť ne, když v ní už trávíš všední dny cestou do práce.
Takže víkend… ten chceš jiný. Bez zácpy. Možná i bez lidí. Bez zvuků.
Dala bych tehdy cokoliv za kousek ticha.
Naopak jsem si snila o těch lesích – a klidně bych šla i na borůvky.
Jenže v Chicagu vyrazit do přírody znamená… vyrazit do parku.
Jenže já jsem nikdy nebyla ten typ na vydlážděné trasy.
Mě nebaví chodit pořád dokola. A přece jenom, je tam prostě hodně lidí.
Každý totiž touží po tom, co nemá. (Naše nenasytná mysl.)
V Chicagu se touží po přírodě a klidu.
Takže něco jiného než park? Je libo opravdová příroda? Nějaký kopec? Jasně.
Tak to musíš do Wisconsinu.
Naštěstí je tenhle pocit klidu „nedaleko.“
Nedaleko znamená tři hodiny tam – a tři hodiny zpět. Kvůli procházce.
A najednou bych dala cokoli za to, kdybych mohla prostě jen otevřít branku od domu. Udělat pár kroků. A být v přírodě. Jen tak.
Bez výletu. Bez plánování. Bez tříhodinové logistiky.
Wisconsin je pro lidi z Chicaga takový oblíbený únik.
Pořizují si tam druhé domy – lépe řečeno chaty. Aby si mohli odpočinout. Aby zažili pohodu.
Ale mně nepřijde jako pohoda strávit šest hodin na cestě kvůli pohodě.
A tehdy, teprve až projdeš celý svět, možná zjistíš, že štěstí…
čekalo za dveřmi.
Že ten sen, co jsem měla, vypadá vlastně úplně jinak, než když byl v mojí hlavě. Nebo možná v seriálu.
Že vlastně si neumím představit, že bych v takovém shonu velkoměsta vychovávala svoje děti.
Nebo svého psa. 😆
Možná je to zkušeností. Možná věkem.
Ale najednou víš, že toužíš po klidu. Po přírodě. Po tichu, které si můžeš dopřát, když po něm zatoužíš.
Ne jen na víkend. Ne za tři hodiny jízdy.
Ale tak nějak… třeba po obědě.
Najednou toužím po tom, co mi dřív přišlo úplně obyčejné.
Po vesnici. Po lesích. Po tichu.
Po tom, co jsem dřív chtěla opustit. A na delší čas i opustila.
Ale najednou to vidím jinak.
Vidím, že místo, kde jsem vyrůstala, je pro někoho jiného naprosto nedostupné zboží.
A najednou vím, že jsem to celé potřebovala projít.
Potřebovala jsem projít hlukem, abych ocenila ticho.
