Já vám to teda rovnou prozradím.
Bojíme se, že nepřežijeme.
Za každým strachem, který prožíváme, je právě ten, že nepřežijeme.
Zní to naprosto jako hloupost a nejspíš si řeknete, že vy se teda toho, že nepřežijete, nebojíte. A že vás se tohle fakt netýká.
Ale hele – to není úplně vaše chyba.
My si totiž všichni neseme v sobě zafixované vzorce z minulosti – a to z tak daleké minulosti, že nás ovlivňuje chování našich předků v jeskyni.
Ti totiž, na rozdíl od nás, měli tento strach velmi často opodstatněný. Neulovíš si stravu? Nepřežiješ. Řekneš nahlas svůj názor, se kterým nikdo jiný nesouhlasí? Taky smůla. Kmen tě vyhodí – a ty opět nepřežiješ.
A my si tady sedíme v teple, u kávy, s Wi-Fi… a stejně se bojíme. Protože mozek si pořád myslí, že když se ozveme, když něco změníme, nebo když se ztrapníme – tak nás vyhodí z kmene. A že pak… ano, zase nepřežijeme.
Není to vtipný?
Jako reálně úplně ne – protože nás pořád ovlivňují věci, které už dávno nejsou aktuální. Ale trochu vtipný to je. Že nás ovlivňují věci, které už dávno nejsou aktuální.
Třeba když chceš změnit práci. A najednou tě přepadne strach.
A ty si myslíš, že se bojíš neúspěchu, že si nic nenajdeš, že nebudeš mít na nájem…
ale někde v tobě se ti aktivuje pradávný program:
🫣 „Co když nebude jídlo?“
🫣 „Co když mě nikdo nebude chtít?“
🫣 „Co když skončím sama a bez podpory?“
No a jsme zpátky v jeskyni.
Samozřejmě – jsou momenty, kdy nás strach může zachránit.
Jdete lesem, najednou nějaký dupot – no tak asi nebudete stát a čekat na medvědí selfie. Tam strach funguje správně. Řekne vám: „Teď okamžitě a rychle utíkej.“
Ale většina našich strachů? To je čistě výplod naší hlavy.
Nikde nic nedupe, nikde nic nebezpečného. Jen my a naše představa katastrof.
A co s tím?
Mám na to jednu oblíbenou metodu:
👉 A co bude dál?
Cítíš strach? Okej. A co bude dál?
Například: bojím se něco zveřejnit.
Co bude dál? Někdo si to přečte.
A co bude dál? Někdo si možná něco pomyslí.
A co bude dál? No… nic. Jakože fakt nic.
Když si to takhle rozložíš, zjistíš, že i kdyby se stalo to nejhorší, tak neumřeš.
(Jako jednoho dne jo, ale ne hned.)
Takže ne-um-řeš. A to je dost zásadní informace.
A stejně… proč máme tak silnou tendenci vidět sklenici jako poloprázdnou?
Proč se vždycky bojíme, místo abychom se těšili?
Chci změnit práci – ale co když si žádnou nenajdu?
A co když si najdu lepší? Co když konečně objevím něco, co mi bude fakt dávat smysl? Co když si vydělám víc? Co když se budu každé ráno těšit?
Ale naše hlava… ta radši hned vytáhne záložní plány, krizové scénáře a tu vnitřní větu:
„Hlavně neudělej chybu.“
Ale proč se místo katastrof nazaměřujeme, jak skvělý to může být, když ta šance úspěchu a neúspěchu je přesně 50/50?
Já osobně mám ještě jednu pomůcku, jak pracovat se strachem.
Beru ho jako ukazatel.
Když se něčeho bojím, udělám to.
Je to můj signál, který říká:
„Hele, tady končí tvoje komfortní zóna. Jsi si jistá, že se chceš vydat mimo ni?”
A moje odvaha, která žije spolu se strachem ve dvojdomku, už ví, co má říkat:
„Just do it.“
A protože už jsem šla mimo svoji komfortní zónu tolikrát, že už vím, že neumřu,
tak jsem zjistila jednu věc:
většina těch strachů je jen nafouknutá bublina.
Vypadá obrovsky. A když ji propíchneš?
Puf.
Nic. Ticho.
To mi připomíná, když jsem se rozhodla překonávat svůj strach z toho, co si o mně lidi budou myslet
(jako kdyby na tom záleželo, ale bála jsem se, že mě vyhodí z jeskyně a já nepřežiju)…
A tak jsem se rozhodla psát pravidelně své myšlenky veřejně na Twitter.
Napsala jsem svůj první tweet, asi dvanáct slov. Četla jsem ho desetkrát.
S ohromným tlukotem srdce jsem klikla na „odeslat“.
Prvních pět minut jsem byla v módu:
„Připrav se na katastrofu.“
Po deseti minutách jsem zjistila, že mě vlastně nikdo nesleduje, takže to nikoho ani nezajímá.
A pak… se nestalo nic.
Absolutně nic.
Vůbec nikdo si to nepřečetl. 😄
A to je přesně ono.
Uděláš něco, co tě děsí, a najednou zjistíš, že to není konec světa.
Vlastně to není ani začátek konce. Je to jen další krok.
A po tomhle kroku přijde další. A další.
A ty prostě půjdeš dál.
Protože život se neděje v hlavě.
Děje se ve chvíli, kdy i přes strach poslechneš:
„Just do it.“
Takže jo. Bojíme se. A někdy ten strach fakt dává smysl. Ale většinu času… většinu času je to jen starý program z doby, kdy jsme měli víc bláta v botách než možností v životě. A možná to nejdůležitější, co si z toho odnést, je tohle: že strach není stopka. Je to šipka.
A já bych fakt doporučila chodit po směru těchto šipek.