Žít podle sebe? Nestarat se o to, co si myslí ostatní? Dělat práci, kterou milujete, i když se nehodí na LinkedIn?
A proč si v žití života podle sebe často nejvíc bráníme my sami… nebo spíš naše ego?
Nedávno jsem měla hezkou debatu. O egu. O tom, že je to dobrý sluha, ale zatraceně zlý pán. A hlavně – že spousta lidí vůbec netuší, že za ně jedná právě jejich ego. Bavili jsme se o tom, jak ho pozorovat, zkrotit, možná i vychovat, aby nám víc sloužilo než škodilo.
Ale přiznejme si to – rýpat se v sobě není zrovna oblíbený koníček. Mnohem jednodušší je hledat chyby v ostatních. Však víte, když za všechno můžou ti druzí…
A pak se na mě kamarád podíval a řekl:
„A co když mi moje ego vlastně vůbec nevadí?“
No… fakt? Jsi si jistý?
Teď není potřeba sdílet naši debatu. Byla to příliš osobní výměna. Ale donutilo mě to k dalšímu zamyšlení.
Co když existují věci, které by pro vás mohly znamenat úlevu, svobodu nebo pohodlí – ale máte pocit, že jsou „pod vaši úroveň“?
Tak přesně tam začíná ego. Cokoliv považujete za „pod úroveň“ – to je ego. A pokud se vám tahle věta nelíbí, hádejte, kdo právě protestuje.
Jak už to tak mám ráda, jedna story .. přímo ta jedna o mně:
Bylo mi dvacet. Pohlcená egem, aniž bych vůbec věděla, co ego vlastně je. Toužila jsem po kariéře. Po úspěchu. Chtěla jsem být „někdo“. Chodit v luxusních hadrech, dopřávat si, dokazovat si, obhajovala jsem si to tím, že si to zasloužím. A čím víc jsem si dopřávala, tím víc jsem chtěla. Nikdy to nebylo dost. Pořád víc. Pořád větší uznání. Hlavně, aby si o mně ostatní něco mysleli. Co přesně? Vlastně nevím. Ale hlavně ať něco.
Jenže háček je v tomhle:
👉 Lidi o vás budou mluvit, ať děláte cokoliv. Tak proč to rovnou nedělat po svém?
👉 A stejně většina lidí myslí jen na sebe (a co si o nich myslí druzí) – takže velmi často jsou pohlceni sami sebou a nemají čas se vámi nějak více zabývat. Když už, jen tak občas, chvilkově.
Tak proč to nepustit?
Představte si člověka, který roky dřel, budoval kariéru, dosáhl „něčeho“ – pozice, titulu .. Zvenku to vypadá skvěle. Má všechno. Jenže pak jednoho dne – úplně tiše, bez velkých dramat – sbalí věci, odhlásí se z korporátní e-mailové adresy a začne … třeba hlídat děti.
Ano. Já jsem ten člověk. 😃
Bylo mi 24, když jsem se rozhodla z téhle krásně rozjeté kariérní dráhy vystoupit. Bez dramat, bez velkých slov. Prostě jsem sbalila kufr, nechala si podepsat výpověď a odletěla do USA – dělat au pair.
Když se řekne „jedu do Ameriky“, většině lidí naskočí: Za lepším. Vydělat víc. Posunout se. Já jsem naopak šla (alespoň podle ego-ičkových měřítek) dolů. Jako au pair jsem v Americe dostávala míň, než jsem si předtím vydělala v Česku.
A najednou – z kariéristky, která byla zvyklá „dělat peníze“ – se stala hlídačka dětí. Občasná servírka. A taky občasná uklízečka.
A bylo to neskutečně osvobozující.
Žít podle sebe. Bez potřeby vypadat úspěšně. Bez touhy být víc než ostatní. Neřešit, co si ostatní řeknou. Prostě jen tak chodit s dětmi do parku nebo roznášet jídlo, když jsem potřebovala pár dolarů navíc. Protože možná jsem konečně pochopila, že být někým pro ostatní, ještě neznamená být sebou.
A ego? To tohle nikdy nepochopí. Ego vám nedovolí jen tak „zmizet z radaru“. Ego potřebuje potlesk. Potřebuje lajky. Potřebuje, aby si o vás lidé něco mysleli. Ale život se neděje v očích druhých. Děje se ve vašem tichu. V tom, co děláte, když se nikdo nedívá.
A možná by stálo za to se občas zastavit a zeptat se:
Je to moje volba… nebo tohle potřebuje moje ego?
Ze života:
Na světě je víc než 8 miliard lidí. A vaše spřízněná duše bydlí 20 kilometrů od vás?
Jak vypadá štěstí? A kdy ho můžu zažít?

