Před šesti lety jsem opustila skvěle placenou práci, která mě bavila.
Se skvělou kolegyní, která se mezitím stala mojí „na jedné ruce spočítáš“ kamarádkou.
A odletěla jsem do USA.
Původně jen na rok. Zlepšit angličtinu a ještě trochu něco zažít.
Na ten opravdový dospělý život totiž ještě nebyl úplně čas.
Z práce jsem odcházela s pocitem, že na takovou kariéru jsem ještě moc mladá.
Strašně brzo jsem dosáhla něčeho, co jsem si představovala spíš někdy kolem čtyřicítky. Ne ve čtyřiadvaceti.
Tak jsem poslala šéfovi e-mail se slovy, že na rok pojedu do Ameriky.
Odpověď přišla:
„Jsem mimo ČR, jakmile se vrátím, zabiju vás!“ 😄
Nezabil. Naopak — domluvili jsme se, že po roce se do firmy vrátím.
S lepší angličtinou, větším rozhledem a o něco dospělejší.
Jenže z jednoho roku se stalo šest let.
To tak v životě prostě chodí.
A vůbec to nebylo špatně.
Možná by bylo naopak chybou, kdybych se vrátila jen proto, že „už je čas“, a zavírala oči před novými možnostmi.
Náš poslední společný kontakt s firmou byl asi před třemi lety na chicagském letišti,
když jsem za pomocí stále funkční služební SIM,
dlouze hledala českou delegaci, co přijela na prázdniny.
Tam jim asi někde v účtárně cinklo, že pořád existuju.
Pak mě odpojili — a vzájemně se o sebe už nestarali.
Až teď.
Po šesti letech!
Jsem zpátky!
Zaměstnaná na stejném místě, odkud jsem už jednou podávala výpověď.
Když jsem o návratu přemýšlela, měla jsem v sobě spoustu smíšených pocitů.
Chci se vlastně vracet do té staré verze sebe?
Vždyť uteklo tolik času.
Jsem přece už někdo úplně jiný.
Jednou jsem přece odešla — tak to asi nemohlo být zas tak skvělé, když jsem to tehdy udělala, ne?
A přece jen — dvakrát do stejné řeky nevstoupíš?
Tahle malá vnitřní bitva mě chvíli přesvědčovala, že „už jsem jinde“.
A po měsíci zpět v práci můžu říct jen:
Ano — jsem jinde. A právě to je ten obrovský bonus.
A taky důkaz, že opravdu nikdy dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
Protože ta voda, co tam tehdy proudila, už je dávno pryč.
Břehy už omyla spousta nové vody, změnily se tvary, barvy i hloubka.
Není to vůbec ta stejná řeka, kterou jsem znala.
Vlastně – podle mě nikdy nelze vstoupit do stejné řeky dvakrát!
Líp zvládám stres.
Pamatuju si, jak jsem tehdy (v té první fázi) ležela po celém pracovním dni doma na koberci v klubíčku a brečela.
Klasický den blbec.
Nic velkého se nestalo, nikdo na mě nekřičel.
Vlastně po mně nikdy nikdo nechtěl nic víc než výsledky.
Ale někdy máš prostě pocit, že na tohle nemáš.
Dneska?
Jdu ven. Do přírody. Vypustit problémy. Nenechat se jimi pohltit.
A v tomhle příroda dokáže zázraky.
Extrémní kýč? Možná.
Ale zelená je dobrá.
(Vědecky dokázáno: zelená barva má uklidňující účinek na mozek.)
Nebo si sednu na jogamatku a dám si dlouhý jógový dech.
Raz dva tři čtyři nahoru, čtyři pět šest dolů po páteři.
Už se umím víc odpojit od věcí, které nejsou v mojí moci.
Za ruce druhých ručit nemůžu.
Líp zvládám koordinaci, přemýšlím kriticky (aspoň myslím! 😄).
A dokážu žít hezký život — i když zrovna teď třeba není úplně pohádkový.
A tak si občas říkám:
Dorostla jsem do tohohle věkem?
Nebo je to těch šest let plných zkušeností?
Všechny ty transformační cesty, terapie, atomové návyky,
nebo třeba i ta jednoduchá metoda, jak přestat kouřit?
Jsou tohle přesně ty zkušenosti, kvůli kterým se vlastně „jezdí na zkušenou“?